Rychlé zamyšlení. Už spoustu let pracuju spíš výhradně s ženama. Na skupinových lekcích je drsnější pohlaví prostě v menšině. Víte, co mě za těch skoro 10 let nepřestává překvapovat? Jak k sobě dokážeme být neuvěřitelně sebekritické. Mnohdy se to s náma nese celý život a možná ovlivňuje mnohá rozhodnutí. Tak se zamyslete se mnou, a pojďme si tady kolektivně říct, že tahle přehnaná sebekritika je ale úplná blbost! 

Dlouho jsme sbírala odvahu být lektorka. Jak si ta holka, která nemá figuru jak z časáku, může vůbec stoupnout před ostatní lidi a učit je dělat něco s jejich tělem, když to její není dokonalé? Lidičkové moji, tohle byl mazec. Na první lekci jsem nemyslela skoro na nic jiného, než na to, že si určitě všimnou jak se mi natřásá zadek a jak se mi tady vystrčil špek. A že už určitě nikdy nepřijdou. Achjo! Přišli. A chodili stále. Poprvé mi došlo, že to, co vidím já možná ostatní buď nevidí, nebo co si o sobě myslím, si ostatní nemyslí. Zároveň jsem si všimla, jak si přede mě denně stoupalo X žen, jak je nádherné, že jsme každá jiná. Přijde mi to fascinující a naprosto famózní. A copak si někdy o někom na ulici pomyslíte “Ta je ošklivá!”. Takto doslovně? Ne! Pardon, ale nikdy, tohle bychom prostě o někom jiném neřekly. My ženský maximálně řekneme “Ale tahle sukně jí moc nelichotí.” nebo něco podobného.

A je úplně jedno, jak vypadáš, když jsi super. Za to když jsi kráva, pak tě ani dokonalá postava nezachrání. (pardon, ale trefnější výraz jsem nenašla :))

Připomnělo mi to všechno nedávnou situaci ze studia. Holky budou vědět. 🙂 Objednávaly jsme si yogaclubí trička a tak jsme zkoušeli jak nám padne velikost. To bylo naprosto neuvěřitelné, co na sobě každá z nás uměla najít. Ať tričko sedělo nebo nesedělo, nezapomněly jsme dodat, že máme moc velká nebo moc malá prsa. Že máme moc úzká nebo moc široká ramena. “Tady mi to trčí. Tady mi to plandá. No a mě zase tady. A já mám hrozně moc tuku zase tady.” No taky jsem si přisadila, nebojte. Když jsme byly hotové se sebekritikou vršku našeho těla, elegantně jsme přešly na spodní část. V této situaci byla zároven fascinující jedna věc. Jak jsme těm druhým dokázaly oponovat a chválit je. “Máš krásné paže, co já bych za tvoje dala. Neboj, nejde to vidět a moc ti to sluší. Prosimtě, jsi hubená a máš skvělou figuru.” A já se vás ptám. Vážně, ptám se každé, která si to ted tady čte:

PROČ NEJSME SCHOPNÉ ŘÍCT SAMY SOBĚ TO, CO BYCHOM ŘEKLI KAMARÁDCE? girl standing near plants

Vy, co chodíte na moje lekce víte, že si občas máme za úkol sami sobě říct něco pěkného. Pochválit se, představit si konkrétně za co jsme na sebe pyšní. Každý máme být za co. Každá na sobě určitě najdeme něco, co se nám líbí (i když celek je nejkrásnější, že jo). Je až neuvěřitelné, jak to otočí náladu o 180 stupňů. Usmát se u toho. Říct si “Tyjo, já mám fakt libovej zadek”. Nestyďme se si to říkat! Malá nespokojenost je sice mnohdy to, co nás poponáší dál a nutí na sobě makat, ale shazovat se, to už je něco jiného. Takže chvalme se a milujme se.